O svůj život bojujeme často víc, než si zaslouží, říká Pavel Kolář

"Kdybych svou medicínu podřídil byznysu, asi bych byl hodně bohatý, jenže vím, že by to nefungovalo. Medicínu tomu nelze podřídit." 

Máte prý něco jako třetí oko, podíváte se a víte, co dotyčnému schází. Funguje to skutečně takhle?
To je přeceňované. Je ale pravda, že někteří lidé mají v jistých ohledech zkrátka lepší vnímání, například muzikanti rozeznají lépe tóny. Já mám možná lepší kinestezi, to znamená schopnost vnímat lépe své tělo a odezírat z pohybu i na druhých. Patologie se totiž dá odezírat z toho, jak člověk chodí, jak si sedá, jak pohybuje očima a podobně. To jsou věci, z nichž se dá vyčíst hodně. Dá se z nich rozpoznat i interní onemocnění nebo obtíže.

Musíte být senzitivní...
Myslím, že ano, ale nejde o vnímání nějaké energie nebo o nadpřirozeno. Jednoduše to spočívá v tom, že možná líp vidím pohyb, líp ho cítím, líp mu rozumím a vidím ho v kontextu. Je to díky tréninku, díky tomu, že jsem sám sportoval, a je to asi i nadáním.

Poznáte tedy, že někdo může mít za čas nějaký zdravotní problém?
Lze to poznat. Své studenty se snažím učit, že člověk by měl na základě vyšetření vidět pacientovy problémy či předpoklady k obtížím, aniž se jej zeptá. Když přednáším v zahraničí, přivedou mi pacienta a já se snažím bez toho, že bych se s ním bavil, ho před nimi pomaličku vyšetřit, ukázat na symptomatiku a posoudit,  jaký má problém.

Naše tělo je celek. Dívejte se na jazyk oštěpařů a pochopíte

Jaká bývá úspěšnost vašeho odhadu?
Někdy je to adrenalin, člověk se nesmí splést, jinak působíte nevěrohodně. Myslím si ale, že úspěšnost je celkem dost vysoká.
 
Vy jste specialista, jak je na tom ale společnost obecně? Rozumíme svému tělu dobře?
Ne. Problém je v tom, že se snížila pohybová aktivita, a i když snad cvičíme, nekoncentrujeme se na pohyb. Jako bychom přestali pohyb a své tělo vnímat. Netrénujeme to. Na Východě je to jiné,  řada cvičení, třeba tchaj-či nebo jóga, tam vede k tomu, že netrénujete svaly, ale cvičíte si především vnímání, senzitivitu, zpracování informací. Když to umíte, máte často klíč k tomu, jak si pomoct s problémem sám, umíte si například bolestivý podnět správně zařadit. My tohle vnímání nemáme, máme proto na onemocnění často špatný náhled.
 
Navíc tělo nevnímáme jako celek, tvrdíte. Podle vás v něm souvisí vše se vším.
Je to vidět už ve vývoji, proto jsem se začal zabývat vývojovou kineziologií, vývojem mozku. Už v prvním roce života je patrné, jak se určité funkce integrují. Náš pohyb očí souvisí s pohybem jazyka, navazuje na něj pohyb horních a dolních končetin, v mozku tak během jeho zrání dochází k programové integraci jednotlivých informací, které tam směřují. Když ovlivníte nohu, má to důsledky na vašem jazyku, a naopak, váš jazyk souvisí s dolní končetinou. Když Železný házel oštěpem, byl jeho jazyk zapojený do polohy odhodové končetiny. Kdyby měl dát jazyk na druhou stranu,  hodí o deset metrů méně. Ve vývojových programech je krásně vidět, jak tyto vztahy uzrávají.

Nejenže vidíte souvislost reakcí těla, neseparujete od něj ani mysl. Pletu se, když řeknu, že jste svým způsobem též psycholog?
Komunikace s pacientem musí být součástí léčby. Víte, zvykli jsme si od sebe tělo a psychiku oddělovat, jenže řada onemocnění souvisí s životními příběhy, to znamená nejenom s tělem. Zařadit onemocnění do psychologických, sociálních a ekonomických vazeb je vždy hodně důležité. Pro mě je významné znát pacienta delší dobu, těžko se pracuje, přijde-li do ordinace na patnáct minut. Proto jsem rád, že máme v Motole lůžkové oddělení, kde se dají pacientovy problémy mnohem lépe odhalit, než je tomu v ambulanci. Často dobře poznáte pozadí problému. V řadě případů se problém vyřeší, už jen když s pacientem promluvíte a vytvoříte mu na jeho potíž náhled.

Věříte tedy na sílu pozitivního myšlení?
Myšlení souvisí s jakýmkoli onemocněním enormně.

Dejme tomu, že jsem zarytý materialista, jak byste mě přesvědčil?
Na tom, co říkám, ale není přece nic nematerialistického. Myšlenka i abstraktní myšlení je určitou chemií. Vaše myšlení je spojeno s emocí a ta nese chemický proces, který se děje v organismu, a to ovlivňuje imunitní faktory. Propojení duše a somatu je strašně úzké právě přes tu chemii. Hodně je to vidět například na revmatických onemocněních. Cítím to sám na sobě, jakmile mám negativní myšlení, automaticky se mi rozvíjejí i moje revmatické obtíže.

K léčbě dětí patří i slzy

Prozraďte mi, jak na vás pohlížejí jiní lékaři?
Myslím, že ze začátku byly vztahy komplikovanější, ale nyní mám za to, že je náš obor víc respektován. Nechci být v pozici alternativního pohledu na medicínu, naopak, chci věci, které dělám, vysvětlovat medicínsky. Neurofyziologie je obor, který se zabývá fyziologií centrálního nervovéhosystému a objasňuje řadu věcí, které se zdají nevysvětlitelné.

I proto si tedy reakce lékařské obce na vaši práci vyžádaly čas. Jaký je to dnes pocit, když slyšíte "Nevíme si rady, zavolejte Koláře"?
Dřív mě to potěšilo, dneska to beru, jak to je. Obracejí se na mě s pacienty, o nichž ví, že bych jim mohl pomoct, ale problém je v tom, že ta pomoc nemůže být většinou jednorázová. Když půjdete k ortopedovi, odoperuje vám kyčel a je to. Jenže u řady onemocnění pohybového charakteru je potřeba s pacientem pracovat dlouhodobě, je potřeba ho vést, vytvářet mu vlastní klíč k tomu, aby na tom začal pracovat sám. Zapojit ho do léčby jako aktivního účastníka.
 
Léčíte jak běžné pacienty, tak ty velmi bohaté. Platí, že čím víc máte peněz, tím si můžete koupit lepší péči?
Dost často to je na škodu. Víte, oni si mohou zaplatit různé konzultace, někdy je to však kontraproduktivní. Viděl jsem to, protože jsem se staral o prezidenta Havla a starám se o Václava Klause: je důležité, aby u nich byl někdo, kdo je schopen lékařskou péči manažovat. Jinak toho člověka uvyšetřujete. Na přehnanou zdravotní péči se dá i umřít.

Mnozí z vašich pacientů jsou děti, jak se spolupracuje s nimi?
Dřív jsem léčil hodně novorozence a kojence a tam jsem se hodně naučil, protože ti vám neřeknou vůbec nic. Hodně jsem toho musel vyčíst z pohybových funkcí. U dětí vidíme neurologickou poruchu daleko dříve, než jsme schopni stanovit diagnózu. Ta se stanoví až později, my ale vidíme příznaky. A to je dobře, čím dřív se dítě začne léčit, tím lépe. Při jejich léčbě nám nejde o cvičení svalů, ale ovlivňujeme vstupy do mozku, které vedou k tomu, že se dítě může s problémem více nebo méně vyrovnat. Využíváme plasticity mozku, tedy jeho adaptačních schopností.
 
U dětských pacientů vstupujete navíc do kontaktu s jejich rodinou.
Ano, musíme pracovat s celou rodinou a vidět postižení v jejím kontextu. Je důležité vtáhnout ji do léčby, naučit ji, jak s dítětem komunikovat, cvičit a jak k němu přistupovat. Dost často převládá opičí láska, rozmazlování. K dítěti se ale musíte chovat jako k dospělému, někdy i drsněji.
 
Dítě však během léčby často pláče, a to se s city rodičů těžko slaďuje, proto mu třeba uleví...
Dítě by při léčbě nemělo brečet pravidelně, a když, tak přiměřeně, léčba nesmí být traumatizující. Na druhou stranu, slzy ještě žádnému dítěti neublížily. S tím mám problém třeba v Americe, kde panuje k dětskému brečení intolerance.

Jistou bolest je dobré neřešit a prostě ji překonat

Za svůj život jste potkal mnoho různě složitých případů. Jak však má člověk překonat sklouznutí k rezignaci, když se dozví opravdu nepříjemnou zdravotní zprávu?
V tomhle hraje roli otázka smrti. Jak ji chápeme? Jak na ni nahlížíme? To jsou nepříjemné otázky, to je téma, kterého se zbavujeme. Prodiskutovat by si to však měl každý z nás. Je to složitá psychologická věc, ale tam je odpověď na vaši otázku. Smrt je spojena s veškerým naším konáním. Jen tím , že si tu otázku vnitřně prodiskutujeme, je možné řešit složité etické problémy a pochopit, že utrpení nelze chápat pouze jako neštěstí, ale že může být dokonce šancí. Problém je, že člověk v tomto prostoru nemůže dojít k žádným jistým odpovědím a sednout si s nimi do klidu. Rozum totiž nemůže jít za viditelnou skutečnost a podívat se do jejích základů.

Máte konkrétní příběh, kdy nemoc či zranění znamenaly šanci?
Setkal jsem se s mnoha. Příkladem může být jeden z mých primářů, je ochrnutý na dolní končetiny, částečně i na horní, k tomu má autistické slepé dítě. Byl ortoped, po úrazu nastoupil na spinální jednotku a tam našel svoji cestu, která mu umožní jednou si říci, že život, i když hodně těžký, měl smysl. Zažil jsem i řadu pacientů, kteří spáchali nepodařenou sebevraždu. Jeden přišel o nohu a ochrnul na horní končetinu. Když jste se ho zeptal, jak to vnímá, řekl, že je spokojený, protože ztratil své děsivé deprese.

Dotkl jste se něčeho, co naše společnost vytěsňuje: s bolestí a smrtí neumíme pracovat.
Smrt jsme posunuli do nepřirozených poloh, ona ale patří k životu. Člověk v sobě má určitou schopnost umřít. Když se podíváte do života lidí žijících v kmenech, oni vidí, že už nestačí, tak si  lehnou a zemřou… My o život bojujeme víc, než si to život zaslouží. Je důležité, aby život měl kvalitu, neměli bychom ho prodlužovat medicínskými možnostmi za každou cenu.

Podobně odtažitý vztah máme k bolesti.
Bere se jako něco, co nesmí být. Kognitivně ji často chybně zpracováváme. Podstatné je to, že když nás něco bolí, nemusíme s tím hned běžet k lékaři. Určitá bolest je běžnou součástí  života. Jak se posouvá medicína, léčí se často něco, co je přirozenou součástí života a léčit by se to nemělo. Jaksi jsme ztratili instinkt.
 
Staráte se i o sportovce, ti ale většinou umí zatnout zuby, ne?
Tak se to nedá říct, i někteří z nich jsou "bolestínkové". Jsou ale sporty, kde je odolnost obecně větší, kde sportovec bolest moc nevnímá a má posunutý práh. Často to vidíte v hokeji, nechají si sešít obličej a hrají dál. Určitou bolest je prostě dobré umět překonávat.

Svou nemoc jsem přijal

Od vás to nejsou knížecí rady, vy se s bolestí setkáváte každý den. Máte Bechtěrevovu chorobu (chronické zánětlivé onemocnění především páteřních obratlů). Co pro vás znamená?
Své onemocnění musím přijmout jako kříž a musím se s bolestí naučit žít, nikdo než já mi moc nepomůže. Nejsem z ní zničen, naučil jsem se jejím prostřednictvím daleko lépe vnímat sama sebe, našel jsem si určitý klíč, který vychází z vlastního vnímání a z určitých postupů, které jsem vycítil.

Vy se bolesti nebojíte?
Do určité míry ano, není mi příjemná, ale je to bolest, kterou musíme tolerovat  a žít s ní. Jde o to, že současná společnost má práh bolesti, který jsme schopni tolerovat, o dost níž než dříve. Bolest přitom patří k životu. Spoustu věci nepoznáte jinak než přes odpírání nebo přes bolest. Člověk se musí umět překonat, pochopíte tak sám sebe.

Není to ironie, že pomáháte jiným od bolesti a sám přitom trpíte svojí bolestí?
Často se stává, že doktor má to, co sám léčí. Určitá ironie to rozhodně je.

Kdy jste se dozvěděl o své nemoci?
V osmadvaceti.

Vzalo vás to?
A víte, že moc ne? Neměl jsem z toho žádnou depresi, vzal jsem to prostě tak, jak to je.

S vaší nemocí přichází únava, hází vám klacky pod nohy?
Bývám unavený víc než dřív, takže toho už tolik nezvládnu. Jsou období, kdy je to dobré, a jsou období, kdy musím trochu vysadit, něco omezit. Spousta mých aktivit se rozvinula tak, že už by vydala na jedno zaměstnání. Doma mi často říkají, abych se šetřil.

Dokážete to?
Trochu jsem se to naučil. Dřív jsem vůbec neuměl říkat ne a strašně mě to stresovalo. Dneska mě to tedy stresuje taky hodně, ale naučil jsem se pracovat v rámci svých možností.

Pokušení je ale hodně, mnoho lidí chce pomoci, k tomu předáváte zkušenosti...
Poslední dobou s tím mám problém, musím čím dál víc vybírat, kde se budu angažovat, a to mě hodně stresuje. Založil jsem obor na lékařské fakultě, a aby měl stejnou váhu jako medicínské studium, musím se tam angažovat. Chcete-li, aby se váš obor prosadil, musíte se angažovat i jako člen odborné společnosti. Když to neděláte, nefunguje to. Na to navazuje spousta administrativy, takže musím často rozhodovat, co dostane přednost.
 
Co vyhrává? Praxe, nebo výuka?
Poslední dobou převažuje tendence učit a předávat zkušenosti.
 
Nemůžu se nezeptat. Ke kterému fyzioterapeutovi chodíte vy?
Mám své kolegy. A když je mi špatně, radši si zalezu na chalupu a trošku si to řeším přes hlavu.
 
Jak si ji čistíte?
Relaxuji. Čtu si, též tam dost pracuju, ale v klidu, nemám kolem sebe tolik lidí a šum. Stačí mi týden a hrozně mi to pomůže k získání potřebné energie. Nejhorší je pro mě tlak a přeplněná čekárna.
 
Spousta aktivit a ještě víc pacientů, žijete ve shonu... Pro pacienty očividně nejste ideální příklad.
To je pravda. Ale záleží na tom, jak je nastavená hlava. Bývám emočně hodně unavený, ale naplňujeme mě to, vím, že za mnou něco je, že nemám prázdný život. Neumím si představit, že bych nebyl aktivní.

Sportujete?
Sportuju, ale měl bych víc. Dost často jsem na sport unavený. Stane se, že i měsíc nic nedělám, a to je špatně. To bych chtěl změnit. Den začínám ráno v šest a v sedm večer se už nedokážu překonat. Radši si dám večer pivo s kamarády.

Nacházíte chvilku na něco jiného než na práci a rodinu?
Na koníčky nemám moc času. Zajímám se o spoustu věcí, ale informací, které k nám dnes proudí, je strašně moc. Důležité je strukturovat myšlení tak, aby člověk neustále rozeznával, co je obecné a co specifické, co je konstantní  a co proměnné, co je systém a co subsystém a podobně. Tohle dost často chybí, měli bychom se tomu učit už ve škole, protože na nás odevšad vyskakuje spousta informací, které je třeba umět lépe zařazovat a členit.